Free, knížka a samota
Dnes trošku nostalgicky. Před 3/4 rokem mi začal život na vysoké. S tím přichází pochopitelně první samostatné bydlení, starost sama o sebe. Nevěřili byste, jak jsem se na to těšila. Konečně vypadnout z domu a být takzvaně "free". No, ono to není jen tak zářivě krásné.
Každý týden se musíte smířit s tím, že v neděli večer nebo v pondělí odjedete a vrátíte se v pátek odpoledne. V pohodě, není problém. No, problém by to ani nebyl, ale věřte nebo ne, po pár týdnech se vám zatraceně nechce. Už ten moment, kdy si musíte sbalit věci, popřemýšlet co na bytě máte a co potřebujete je vskutku otravný.
Každý den se musíte sami postarat o to, abyste měli co jíst. Jasně, v 19 mi asi nechystá doma svačinky maminka. ALE! Když k té ledničce přijdu, vždycky tam něco je. A nepřemýšlím každý den nad tím co budu na druhý den snídat respektive co si k té snídani mám koupit. Člověk si tak nějak uvědomí, že doma je to docela luxus.
Každé ráno se musíte spoléhat jen na sebe. On doma je vždy nějaký ten dobrodinec, který vás vzbudí i v sobotu v půl osmé. Ale když se probudíte a vypnete nevědomky budíka s tím, že "ještě 5 minut" zavání to docela průšvihem. Buď se probudíte za hodinu, kdy už máte letět na šalinu nebo se z 5 minut nestane ani vteřina protože prostě nezalomíte.
Každé odpoledne máte na pokoji spolubydlící. Jsou v pohodě. I když občas potřebujete prostě kolem sebe akorát ticho a to, že ta krasavice dýchá, je prostě problém. Stane se. Abych pravdu řekla, se spolubydlícími jsme vždy vycházeli dobře. Všichni byli super.
Občas taky přijde moment, kdy na bytě není nikdo a vy si zrovna potřebujete pokecat. Opravdu se cítíte blbě, když si tak sedíte a mluvíte s medvědem. Plyšovým...
Každý večer musíte udělat kompromis, když chce jít někdo dřív spát nebo se chce vám.
Měli jste do teď pocit, že si stěžuju? Nikoliv. Padla na mě jen nostalgie. Odstěhovala jsem si poslední věci z bytu. Klíče jsem tam nechala. Je to pro mě již uzavřená kapitola.
A proč se vlastně stěhuju? Víte, nějak mi to nesedlo. Nebylo to ono. Čekala jsem od toho asi víc a ono to nepřišlo.
Je to, jako když čtete knížku. Buď vás nadchne, a chcete okamžitě číst další díl nebo si řeknete, že byla fajn, ale pokračování nepotřebujete.
Já už si tu knížku přečetla. A pokračování očekávám za pár let. Nějak se mi teď do toho čtení nechce.
Každý týden se musíte smířit s tím, že v neděli večer nebo v pondělí odjedete a vrátíte se v pátek odpoledne. V pohodě, není problém. No, problém by to ani nebyl, ale věřte nebo ne, po pár týdnech se vám zatraceně nechce. Už ten moment, kdy si musíte sbalit věci, popřemýšlet co na bytě máte a co potřebujete je vskutku otravný.
Každý den se musíte sami postarat o to, abyste měli co jíst. Jasně, v 19 mi asi nechystá doma svačinky maminka. ALE! Když k té ledničce přijdu, vždycky tam něco je. A nepřemýšlím každý den nad tím co budu na druhý den snídat respektive co si k té snídani mám koupit. Člověk si tak nějak uvědomí, že doma je to docela luxus.
Každé ráno se musíte spoléhat jen na sebe. On doma je vždy nějaký ten dobrodinec, který vás vzbudí i v sobotu v půl osmé. Ale když se probudíte a vypnete nevědomky budíka s tím, že "ještě 5 minut" zavání to docela průšvihem. Buď se probudíte za hodinu, kdy už máte letět na šalinu nebo se z 5 minut nestane ani vteřina protože prostě nezalomíte.
Každé odpoledne máte na pokoji spolubydlící. Jsou v pohodě. I když občas potřebujete prostě kolem sebe akorát ticho a to, že ta krasavice dýchá, je prostě problém. Stane se. Abych pravdu řekla, se spolubydlícími jsme vždy vycházeli dobře. Všichni byli super.
Občas taky přijde moment, kdy na bytě není nikdo a vy si zrovna potřebujete pokecat. Opravdu se cítíte blbě, když si tak sedíte a mluvíte s medvědem. Plyšovým...
Každý večer musíte udělat kompromis, když chce jít někdo dřív spát nebo se chce vám.
Měli jste do teď pocit, že si stěžuju? Nikoliv. Padla na mě jen nostalgie. Odstěhovala jsem si poslední věci z bytu. Klíče jsem tam nechala. Je to pro mě již uzavřená kapitola.
A proč se vlastně stěhuju? Víte, nějak mi to nesedlo. Nebylo to ono. Čekala jsem od toho asi víc a ono to nepřišlo.
Je to, jako když čtete knížku. Buď vás nadchne, a chcete okamžitě číst další díl nebo si řeknete, že byla fajn, ale pokračování nepotřebujete.
Já už si tu knížku přečetla. A pokračování očekávám za pár let. Nějak se mi teď do toho čtení nechce.
Komentáře
Okomentovat